Paní Kudlová byla hodná žena a měla Kudlu ráda, tak se mu vždycky o čtvrté adventní neděli na hrobě vysmála z podoby. Mladý Kudla už nebyl srandista a vůbec ne veselý člověk, chodil se zasmušilou tváří po nazdobených ulicích města a nadával na ceny vánočních stromků, revizory, sprejery, politiky i sníh a vůbec na všechno, co kde potkal. Mrzly mu ruce a přemýšlel o Vánocích, jak se tak pomalu vracel domů.
Najednou se mladému Kudlovi zjevil starej Kudla a povídá mu, ať nedělá ostudu, ať se netrápí, že je lepší se smát než nadávat a mračit se na celý svět. Mladý Kudla se v úctě k otci pokusil usmát, ale byl to neupřímný škleb, že by i kámen valil údivem zrak nebo se rozprskl smíchy.
Tak starej Kudla jenom otočil své oči v sloup a s upřímným smíchem, jak ho mladý pobavil uprostřed toho předvánočního divadla, zmizel někde v uchechtaném ráji nad mraky. Prostě komu není pomoci, tomu není pomoci.