Moje kolo sice mělo košík, ale nebrzdila mu zadní brzda. Pokud si nějak lze představit Hanoj, tak asi nejlépe jako mraveniště, kde neustále všichni obyvatelé něco dělají, nebo něco přepravují na svých skútrech obvykle o objemu 100 cm2. Není výjimkou potkat na motorce čtyřčlennou rodinu s nákupem či člověka přepravujícího 5 matrací na postel a žebřík.
Doprava v Hanoji (Foto: Miloslav Petrtýl)
Jeli jsme k jezeru „Ho Hoan Kiem“, kde se u staré Hanoje soustředí největší počet turistů. Často se tu vozí v taxi-kolech, kde vzadu šlape hubený Vietnamec tlačící před sebou sedačku s bílými tlouštíky, kteří svírají v jedné ruce Lounlyplanet a v druhé foťák. Ačkoliv jsme s kolegou oproti většině Vietnamců také tlustí bílí, předjížděli jsme je s pocitem, že jsme trochu víc sžití s místním prostředím. Až k jezeru byla cesta velmi klidná. Hanoj (Ha Noi) znamená v překladu něco jako město uprostřed řeky. Rozkládá se v rovině širokého aluvia Červené řeky, která po deštích v minulém týdnu prudce stoupla. Ulicí „Hang Be“ jsme se zanořili do úzkých uliček, kde se na chodníku jí, šije, hraje Bengbington (správně badminton), ale třeba i svařuje, nebo natírá nábytek. Všichni, kdo jedou, troubí. Naštěstí se nejezdí rychle.
Život na kolejích (Foto: Miloslav Petrtýl)
Nejhorší na celé jízdě je projet křižovatku nebo přejet k levé straně ulice při odbočování. Jediná metoda je pomalu proplouvat proudem ke kýženému cíli, nikdo nezastaví, všechno je natěsno. Jeli jsme se podívat k řece. Úzké uličky, obchod s levnými CD a DVD nejnovější muziky, softwarů a filmů, další úzká ulička, kde už se sotva vyhneme s motorkou, „bůvol“, rybáři a široká červená Červená řeka. Trochu to u ní smrdí. Jsme ve čtvrti „Quan Tay Ho“ a jedeme k jezeru „Ho Tay“. Zastavili jsme se v malém krámku, na policích mají zdejší oblíbené povzbuzující lihoviny pro muže třeba s hadem, larvami brouků a jinými pro Evropana exotickými věcmi. Vypili jsme jenom limonádu a za obě zaplatili 8 000 Dongů asi 8 Kč a jeli dál. V pagodě „Tranc Quoc“ zrovna probíhal buddhistický obřad, je polovina lunárního měsíce. Kvůli tomu se také všude na ulicích pálily papírové jakopeníze, jakoboty, jakoauta a ostatní jakověci k potěše božstev. Zapíchli jsme kouřící vonné tyčinky mezi ostatní do velké barevné mísy a vzpomněli na Thien, 禪,nebo také Zen 禅.
Buddhistický obřad (Foto: Miloslav Petrtýl)
Cesta dál vedla okolo mauzolea „Ho Chi Minha“ ulicí „Hung Vuong“, kde se zrovna připravovala nějaká komunistická sláva. Vlály rudé vlajky se srpem a kladivem spolu s vlajkami Vietnamu se žlutou hvězdou. Na chvíli jsme se zatavili u sochy V. I. Lé Nina, jak je pěkně po vietnamsku popsán piedestál. Prostranství před ním je využíváno místními pro rozličné sportovní aktivity. Za sochou Lé Nina jsme však udělali chybu a odbočili jsme do ulice „Tran Phu“, která nás vedla dál od centra. Objevili jsme krásná zákoutí Hanoje, ale stále jsme se vzdalovali a intenzita provozu houstla. V jednu chvíli jsme se dokonce rozdělili, protože každého z nás strhl jiný proud dopravy. Svolali jsme se však telefony a sešli se v ulici „Hoa Lu“ odkud jsou vidět „Hanoi Towers“, tedy jestli se nepletu. Nakonec jsme našli cestu zpátky do hotelu opět přes jezero „Ho Hoan Kiem“, které je krásné, zelené a klidné. Zpocení, nadýchaní zplodin ze spalovacích motorů tisíců malých motorek, však plni zážitků a dojmů z města, které se jmenuje Ha Noi.
Podívejte se na krátké video z naší projížďky.