Bavili jsme se směsí portugalštiny a češtiny než jsme přešli zcela do češtiny, protože ti černí hoši v ní byli po těch letech pořád dobří, lepší než my v portugalštině. Česky navíc mluvit chtěli. Jeden z Angolanů nám krátil chvíli příběhem, jak ho kamarádi z vejšky, studoval lesnictví v Brně, vzali na víkend do nějaké vsi na jižní Moravě. Na návsi před hospodou potkali starší paní, která se pokřižovala, protože viděla poprvé v životě černocha. Nebála se, jen řekla, že teď už tedy může v klidu umřít.
Angolani se smáli a my taky. Takováhle historka z úst muže černé pleti, který o sobě mluví jako o černým (portugalsky negro), protože je černý, je osvobozující. Není tam to podivné tápání jak pojmenovat černocha, aby to neznělo „rasisticky", když tématem vyprávění je barva kůže. To že jsou černoši černí, je fakt a opravdu nejsou ve tmě vidět. Na základně Halo Trustu mě kdysi jeden anglický odminovávač opravil, že nemám používat termín nejtivs, ale loukls tedy namísto českého domorodec použít místňák. Taková zvláštní evoluce slov.
Druhý Angolan pak přišel s něčím, co jsem opravdu nečekal. Prohlásil, že je rád, že umí česky, protože se čeština stává světovým jazykem. Vzhledem k té místnosti a oficiální atmosféře jsem neměl chuť mu to vyvracet, navíc když své tvrzení podpořil jasným argumentem. Říkal, že když si teď kupuje věci v supermarketu, často je na obalu rozličného zboží popis i v češtině.
Netušil jsem, že následky našeho zákona vyžadujícího etikety na veškerém zboží v češtině budou mít takovouhle interpretaci. Nakonec jsem na náš jazyk hrdý.
Otevřely se dveře a sekretářka nám oznámila, že pan ministr nás čeká.