Reklama
 
Blog | Lukáš Kalous

Pomoz si sám

Vrátil jsem se z Angoly, odkud se vždy hodně těším domů. Po delší době doma se trochu těším i tam. Vždy když jsme přiletěli do Luandy a šli na první pivo, potkávali jsme pilota vrtulníku, který nás zdravil „Welcome to hell“. Už v Angole není, lítá někde jinde. Tady je pár postřehů z poslední návštěvy.

Silnice
v Angole, navzdory silné propagandě o rekonstrukci země, jsou na mnoha
místech v dosti špatném stavu; především ve vnitrozemských provinciích, na
které se jako by zapomnělo. Na začátku května skončilo období dešťů. To znamená,
že relativní průjezdnost silnic se zvyšuje, doba transportu se snižuje a
všude se práší.

Z Huamba do
Kuita nás vezl najatý řidič za dost peněz. My seděli uvnitř a jeden jeho člověk
na korbě vzadu. Autu chyběl jeden zadní tlumič a dvě lišty z listového
péra. Protože kus té lišty, když se jelo, bouchal do zbytku auta, přivázal to
hadrem. Cestou jsme lítali ze strany na stranu silnice, to podle toho, jak auto
rozkývala kdejaká nerovnost. Stejně si ale kvalitu cesty řidič pochvaloval.

Na cestě stopoval
školák, měl na zádech takovou typickou školáckou aktovku. Řidič zastavil a
svého člověka na korbě se zeptal, jestli ten školák má peníze. Neměl, tak jsme
jeli dál. Školák zmizel v oblaku červeného prachu za autem.

Reklama

Vladimír z organizace
Člověk v tísni navrhnul a zorganizoval „opravu“ zbořeného železničního mostu
přes řeku Kwanza. Vlastně postavil dovnitř zlomeného ocelového, snýtovaného
mostu ještě jeden most z kmenů, trámů a hrubě tesaných fošen. Povedlo se a
zjednodušila se cesta do celé oblasti za řeku Kwanza.

Najmutí dělníci,
kteří na mostě pracovali, začali, hned jak to šlo, za přechod mostu vybírat
peníze od příchozích. Za motorku, za kolo i za člověka.

U mostu je vždy
více lidí a taky spousta dětí. Stál jsem na sluníčku a měl jsem hlad. Vytáhl
jsem z batohu müsli tyčinku a snědl jsem jí, papírek od ní jsem přihodil
do hromádky rozježděných plechovek a vycucaných pytlíčků od whisky na zemi. Přiběhly
děti a papírek sebraly, byl na něm ježek s jablíčkem na bodlinách, to se
jim líbilo. Začaly žebrat. „A nemáš ještě? Dej mi.“ Byly špinavé a já jim říkal
„nemám, došly, jděte pryč“. Pak přišel takový vyzáblý nemocný chlapeček, nějak
se to ve mně pohlo a já vytáhl předposlední müsli tyčinku a dal mu ji do ruky.
V tom se okolo nás sesypaly ty ostatní děti a chtěly tyčinku ode mě a
chtěli jí i od něj. Tak jim říkám, „nechte mu ji, on je nemocný“. To už ale
jeden kluk vytáhl ulovenou rybu, že jí vymění s tím nemocným klukem za
půlku tyčinky. Vzal mu půlku tyčinky a rybu mu nedal. Když jsem to viděl,
zmocnil se mě pocit křivdy na tom malém nemocném klukovi. „Dej mu tu rybu,
slíbil si mu to.“ Dal mu jí a já jsem uspokojen z dobrého činu odešel
k autu, odjížděli jsme. Okýnkem z auta jsem viděl nemocného kluka, jak sedí
bez ryby na kraji cesty v prachu a ostatní děti se smály a běžely za naším
autem.

Asi 40 km od
Kuita po cestě, která projíždí v jedné části minovým polem a po období
dešťů je plná hlubokých bahnitých kaluží, vybudoval místní podnikatel resort na
břehu bývalé zavlažovací nádrže. Místo je to úžasné, elektřina
z generátoru, satelitní TV, bungalovy, diskotéka s restaurací a
krokodýli ve vodě. Okolo není nic, jenom savana a zatím tam nikdo nejezdí. Ten
místní pan podnikatel je milý a hrozně rád dělá dýdžeje. Když jsme u něj byli,
tak seděl za svým pultíkem a na prázdný parket pouštěl kouř, světla, lasery a
do vesnice na druhém břehu nádrže, kde nemají elektřinu, doléhala hudba
z prvotřídního aparátu.

Přijel jsem do
Prahy a ve schránce jsem měl dopis, z organizace CARE, že za 500 Kč můžu
koupit dítěti v Africe balíček na přežití a že tam umírá hrozně moc dětí
hlady, na obálce bylo vyzáblé dítě s nešťastným výrazem ve tváři. Byl jsem
zmaten, včera jsem byl v Angole.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama