Představte si, že žijete v domě, který má půdorys deseti fotbalových hřiště a je vysoký 50 pater. V domě nejsou okna ani v něm nesvítí, žádné světlo. Na každém patře je mnoho dveří, místností a chodeb. Jste emancipovaná, soběstačná 35-letá žena, která se dokáže o sebe dobře postarat a toužíte se rozmnožovat. Víte, že někde v domě se pohybují jeden až tři samci. Doufáte, že alespoň s jedním z nich se v nejbližší době v tom baráku potkáte.
Ha, štěstí, v jednom z pokojíků jste potkala samce, je sice malý, moc se o sebe nepostará, ale je to samec! Rozhodně by nebylo výhodné se od něj jakkoliv vzdalovat, nemuseli byste se znovu potkat. Na poprvé to nemusí vyjít, zvlášť když nejste v optimálním období svého cyklu. Je potřeba spojit své cesty za obživou a zkoušet se rozmnožovat, až to půjde. Vezmete malého samce na záda a táhnete ho po patrech toho baráku sem a tam, živíte ho a jste ráda, že ho máte. Samec se cestou srovnává se svou úlohu nic nedělajícího donora spermií. Překonává své ego, potlačuje svůj nervový systém a ve všem s vámi souhlasí. Jste spokojená. Je zbytečné, abyste společně marnili čas hledáním kompromisů, dělá se to, co chcete vy. Cílem vašeho soužití je rozmnožování a k tomu ho máte.
Nový pokojík a ha, další malý samec. Co když ten, co ho teď táhnete sebou, je na nic? Vezmete raději i toho nového. Nemusíte ho přemlouvat. V první chvíli těm druhým nevadí, že už vás obstarává nějaký první. Hupne vám na záda a jde se dál. Samec, ten první, naštěstí redukoval svou nervovou soustavu na tolik, že mu je to všechno jedno.
A tak si tak dál plujete hlubokým oceánem třeba jako Ceratias holboelli, vaši samci jsou k vám doslova přirostlí a je to jeden z mála vztahů na celý život. Pokud zemřete, zemřou s vámi.
