Reklama
 
Blog | Lukáš Kalous

Kotlinka

Ve škole probíhá první hodina angličtiny a děti hrají oblíbenou hru. Paní učitelka napíše na tabuli:  Jiří = George [džordž], Anna = Anne [en], Jana = Jane [džejn], Jan = John [džon] atd. Děti hrají hru na anglické překlady svých jmen. Malý Honzík se představuje Aničce helou máj nejm is džon a Anička mu odpovídá helou máj nejm is en. 

Je to veselé, děti se baví. Po škole si ještě rády zopakují svá anglická jména doma. Nesou si je dál, zapomenou, že to byla jenom hra, že žádné anglické jméno nemají.

Na pracovní schůzce se Jirka Sedláček svým kolegům z Belgie představí jako „džordž“, aby to měly ty vlámský nebo valonský kluci lehčí. Vyslovit slovo „jiří“, je přeci pro cizince tak náročné.

Jdu po ulici v Českých Budějovicích, je tma. Pouliční lampa osvětluje vytuněnou stodvacítku. Kromě plastových příkras, zadního křídla, má taky přes celý vršek zadního skla nálepku s nápisem Panasonic, a vpředu i vzadu znak „W“. Minula mě partička asi pěti mladých lidí, ta stodvacítka je taky zaujala. Tak to ševelí, až jeden z nich pěkně německy pronesl „folksvágn, das autó“. Vyprskli smíchy a já taky.

Reklama

V houstlu v Soulu se mě jeden opilý Australan zeptal „wér ár ju from“ a já mu na to odpověděl, že jsem z „ček repablik“. Řekl pak jen, že je to „cool“, že jsem z „ček repablik“, „… jako že „check“ a pak se smál.

Naši hokejisti mají na svých dresech nápis Czech, stejně jako plzeňské pivo na etiketě. Asi protože jsou Češi. Je zvláštní, že cizozemci i cizopivo tam mají obvykle název země, kterou reprezentují a jaký je vlastně jednoslovný název naší země?

Ležím v posteli v hotýlku v ulici Fuencaral v Madridu, dívám se na fotbal. Nevím, kdo s kým hraje, ale je to pěkný mač. Španělský komentátor křičí „david bagam, david bagam“. Nějak mi to docvakne, pak si řeknu „aha dejvid beghem“.

Španělé píšou slovo egypt s měkkým „i“ Egipt, proč by měli psát po g tvrdé „y“?

Na spoustě článků, posterů a jiných příspěvků našich vědeckých pracovníků, stejně jako na dresech našich fotbalových reprezentantů nenajdete u jejich jmen háčky a čárky, i když je jejich jména obsahují. Po hřišti pak běhá Nedved s Barosem a Rosickym.

Proč si většinajiných národů své ć, ï, ş, ä, ũ, å, ü, ø, ę, ê, ã v klidu používá?

Hledám, ptám se v Paříži na Holy Heard [holi hárd] a pak na Elysees Fields [ilajsís fílds], nikdo mi neporadí. Přitom jsou to jen anglické překlady francouzských místních názvů Sacré-Cœur, Champs-Élysées. Proč to neznají?

V Praze se vás cizinci naučení z bůkletů cestovek ptají automaticky na Old Town Squer, Charles Bridge a Prague Castle. Co třeba Náměstí Jiřího z Poděbrad = Squer of George from Podebrady? Kde pak je Paris street?  He.

Když jsem uviděl univerzitní adresu ve formě Kamýcká 129, Prague 6 – Suchdol, Prague, Czech Republic, pojala mě hrůza. Co pak ten ubohý český pošťák poběží na distrikt Prague 6, není to pro českého pošťáka, který ty dopisy třídí nebo nosí prostě Praha 6. Musí český pošťák umět anglicky? Měl by?

Ptám se studentů na první hodině, „odkud jsi?“ „Já jsem od Český Lípy“ zní třeba odpověď. Většina studentů není schopná na tuhle otázku odpovědět názvem své obce, pokud to není alespoň okresní město. Proč neřeknou třeba „já jsem z Novýho Boru“. Na to jsem se ptal, to že nebudu vědět, kde to je můj problém.

Jedu ze saské Žitavy (Zittau) domů, koukám na křižovatce na ukazatele, kudy na Liberec. On tam, ale Liberec není, ono je tam Reichenberg. Tak jedu na Reichenberg a přijedu do Liberce, zvláštní. Z Liberce se, ale jezdí na Zittau a ne na Žitavu.

Žijeme si ve své kotlince, obehnáni horami, za nimiž je velký svět. Něco víc a něco většího má vždycky cizí název. Vychováni v plebejství, nechceme vyčuhovat z řady. Kam bys jezdil, ještě se ti tam něco stane. Co nám sem lezou. Empaticky přijímáme diktát větších, arogantnějších národů a xenofobně si na ně ukazujeme prstem. Když se někteří do toho světa dostanou, začnou mluvit cizí řečí, končí se svým plebejstvím, infiltrují se do tamní majority. Tak nějak dvakrát moc se se svými soukmenovci v tom velkém světě nedružíme.

Seznam největších osobností národa nám vytvořilo pár lidí během národního obrození, pamatujeme si ho dodnes.

Jsem rád, že v té kotlince žiji, my totiž nejsme vůbec tak špatní, jak se proti velkému světu sami vnímáme. Jen si říkám, je to tak, protože nemáme oceán, nemáme nekonečný horizont, o kterém by se dalo přemýšlet?

Tak jsem rád, že bydlíme u letiště, ukazuji synkovi, odkud co letí. Je to přístav a přístav je dotek velkého světa, obzor nekončí kopečky na horizontu.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama