Reklama
 
Blog | Lukáš Kalous

Jak si v Kocourkově zvýšili počet vysokoškoláků

Bylo, nebylo. V Kocourkově zasedala rada moudrých. Pan radní Oplatka se zrovna vrátil z výletu a navrhl radě, že by se mělo zvýšit procento kocourkovských, kteří mají vysokoškolský diplom. Prý na to královská pokladna přispěje. Podle statistik, které si přečetl, byli kocourkovští silně pod průměrem. Vysokou školu mělo jen 12% občanů a to je podle Oplatky o polovinu méně než mají Dalskabáty nebo Kozojedy v sousedství.

Rada moudrých se zamyslela, celou místností to mručelo a vzduch houstnul, jak se plnil myšlenkami. Paní sekretářka Vořechová to už nemohla vydržet a otevřela okno. Do místnosti foukl vítr, zvedl papíry na stole, hned potom se pomalu zvedl pan Buřtfous a zpoza své velké postavy, jež ho předcházela, promluvil. „Tak postavíme vysokou školu, ale musí to být nová vysoká škola, žádná nástavba na tu naší starou, malou“. Místností to zase zamručelo a jednalo se dál. Tlustí pánové dali dohromady plán, podle kterého zvýší během čtyř let počet vysokoškoláků v obci o sto procent, škola bude dostávat peníze na každého studenta a přidáno dostane za absolventa, aby jako byla motivace plán splnit. Pan Buřtfous byl pak zvolen rektorem nové vysoké školy a zápis ze zasedání byl slavnostně přibit na vrata stodoly na návsi.

I dali se kocourkovští do stavby a byla ta škola opravdu vysoká, po věži kostela nejvyšší budova v celém Kocourkově. Hned najal pan rektor vysokoškolského profesora pana Vaňouska z Prahy, který dlouho hledal práci, aby v té škole učil. V červnu za velkého horka vyhlásili kocourkovští přijímací řízení. Toho roku bylo v obci 50 dětí, co tak nějak měly věk na vysokou školu, tedy úplně přesně 51, když započítáme i toho holomka Strnada, co kradl po vsi. Protože musely, přišly k přímacímu řízení všechny děti až na Strnada.

Pan rektor Buřtfous věděl, že dostane 100 zlatých na studenta, až dorazí dotace z královské pokladny a už se těšil, jak jeho škola bude bohatá. „No takže 50 krát 100 zlatých to je, no to je 5000 zlatých a to je jářku už pěkný peníz“. Když pan profesor Vaňousek přinesl přijímací protokoly panu rektorovi do jeho pracovny v úplně nejvyšším patře vysoké školy, celý zadýchaný mu říká. „Pane rektore, vidím to tak na 12 studentů, ten zbytek na vysokou školu nemá“. Pan Buřtfous vyfoukl dým viržinky, rychle si dal dohromady 12 krát 100, nesplněný plán, místo v radě a vše mu bylo jasné. Vzal profesora Vaňouska kolem ramen a povídá. „Pane profesore, přeci nevyhodíte 3800 zlatých oknem, víte vy, člověče, kolik je to vůbec peněz? A víte vy, že jsou to i vaše peníze?“ Vaňousek se zarazil a jen koukal. Nevěděl, co má říct. Mluvit, ale nemusel, mluvil Buřtfous. Vzal pořadí studentů z přijímacího řízení a udělal čáru až pod posledním z nich. „ A máme to hotové. “…ale to jsme to nemuseli dělat?“ divil se Vaňousek. „…museli, pane kolego, museli, jak by to vypadalo, kdybychom brali bez přijímaček?“ A tak vzali všechny.

Reklama

Když začal první semestr, profesor Vaňousek se na prvních třech hodinách tak vykřičel, kvůli hluku v přednáškovém sále, že už pak jen šeptal. Tři čtvrtiny studentů, kteří vůbec nevěděli, o čem se mluví a proč tam jsou, žvanili. Ta jedna čtvrtina, co se chtěla něco dozvědět, stejně nic neslyšela, tak žvanila taky. Tak to šlo dál. Studenti vykazovali v průzkumech veřejného mínění pozitivní přístup ke škole. Vysoká škola jim nepřišla tak špatná, když vlastně nemuseli nic dělat.

Frustrovaný Vaňousek přišel jednoho pošmourného dne za rektorem, postěžovat si na situaci na škole. Po jeho proslovu ho vzal Buřtfous zase kolem ramen a povídá. „Máme to těžké, pane kolego. Všichni to máme těžké, ale vy to do těch studentů dostanete, ty znalosti, vy to zvládnete.“ Tak to Vaňousek přestal brát tak vážně, své si odříkal a ve tři byl doma, už tu školu tak neřešil, to by se musel zbláznit.

Čas běžel a přišly státnice. Přijeli vybraní členové komise z Dalskabát i Kozojed, které Buřtfous sezval. Většinou je dobře znal, i on jezdil do komisí. Zasedli za prostřené stoly, jak by to snad ani nebyly státnice, ale nějaká svatba. Přes kopy jídla, nebyli studenti ani vidět. Buřtfous komisi naléval víno a vážená komise se cpala chlebíčky, nadívanými koroptvemi, pečenými holoubátky, šunkou a exotickým ovocem. Vaňousek se usmíval. Nakonec titul obdrželi všichni. Veselé tváře se fotily s diplomy na návsi u košaté lípy a všichni měli radost.

Na dopisních schránkách absolventů se leskly tabulky s vytouženým titulem Dr., rodiče je plácali po ramenou a babičky ronily slzy.

O pár let starší pokračovali pak novopečení kocourkovští doktoři v práci, co je učili jejich otcové a matky. Ten byl kovář, ta švadlena, jiný pekl chleba. Nic jiného stejně neuměli.

Nevídanému úspěchu tleskal i pan správce královské pokladny, „…je dobře, že v této obci je kromě doktora, lékárníka či učitele vysokoškolsky vzdělaný i pekař, nebo truhlář.“

Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama